Když jsem se na vánoce 2021 sehnul ve špajzu k zemi, dal mi osud dvě možnosti. Mohl jsem se odplazit po zemi ke stolu a tam se zvednout, nebo jít přes bolest a zvednout se na místě. Zvolena byla ta druhá možnost a po mém zakřičení bolestí přiběhla manželka: "Ideš k doktorovi!". Nebylo to totiž poprvé.
Hned po Novém roce 2022 jsem navštívil ortopedii u nás ve Veselí nad Moravou a tam mi bylo sděleno, že mám nekrózu hlavic kyčelních kloubů. Odeslán na ortopedii do Kyjova. Zde byla po téměř celý rok 2022 aplikována metoda infuze bisfosfonátu, která ze začátku i zabrala, ale na podzim už mi to začalo být jasné. Stanu se kyborgem a jiná cesta není. I když mi to od přírody přijde nefér, když jsem ročník 87.
Na konci ledna 2023 jsem nastoupil v Kyjově na ortopedii. Zde jsem po různých rozhovorech s různými lidmi, včetně personálu, zjistil, že TEP kyčle je něco jako v restauraci z amerických filmů. Míček, náhradní kyčel, cink! Opravdu jsem měl ten pocit. Pocit spokojenosti, že tady se o mě postarají. Dokonce jsem tam potkal mého bývalého kolegu Vlastika (pokud to čteš, zdravím tě!), který tam byl právě propouštěn po TEP kolena. Nejenom on mi tam říkal, že kyčel je pohoda, za pár týdnů budu běhat! No moc jsem jim nevěřil, ale můj strach se díky jim zmenšil.
Na pokoji jsem měl, omlouvám se všem starším a rozumným lidem, starého dědka, který nechrápal. Vydával blíže neurčené různé zvuky, které mi daly zapomenout na spánek, klystýr, manželku, mamku, taťku, ségry, kamarády. Jen jsem si přál, ať už to je. Na špitálové posteli byly bolesti ještě horší, než doma. Bez jídla, bez vody, ovšem s bolestí a "zvukovým" spolubydlou jsem spal možná dvě hodiny.
Prosím, už ať to je!
