Bylo to o víkendu na začátku ledna 2014, kdy jsme si s přítelkyní řekli, že musíme jet alespoň na malou odreagovačku, neboli výlet vlakem „někam“. Vyhrála Loučeň a její zámek s labyrintáriem (tip nám dala moje sestra). Jízdenka na vlak do Nymburka koupená (nikoho ještě nenapadlo položit koleje až do Loučně), jízdní řád navazujícího autobusu prostudován, tousty na cestu zapečeny a šlo se spát.
Ráno začalo parádně. Byť nám počasí v Praze pěkný výlet nepřálo, nenechali jsme si vzít ten krásný pocit, který začal, už když jsem na e-shopu Českých Drah kliknul na „vložit do košíku“. Kdekdo tomu říká cestovní horečka. U nás je to spíše cestovní šílenství. Na Vysočanském nádraží jsme sedli do vlaku a vesele frčeli na Nymburk.
Tam jsme ale zjistili, že autobusové nádraží je spíše k smíchu (možná k pláči), než-li k nastupování do autobusů. Plán autobusového nádraží nikde a na žádném z „nástupišť“ nebyl náš autobus v jízdním řádu poznamenán. Spoj jsme si totiž našli na internetu. Neváhal jsem a šel se zeptat řidiče jednoho z odstavených autobusů. Byl velmi ochotný a podle čísla spoje nás navedl. Autobus měl jet zhruba za hodinu, takže jsme šli něco zobnout do nádražní restaurace.
V nádražce jsme si dali nakládaný hermelín a pivečko. Černovlasá servírka nás od začátku zaujala, byla milá a usměvavá, jako bychom byli na návštěvě u někoho doma a ona byla náš hostitel. Opravdu pěkný přístup. Chutně jsme posvačili a šli na autobus. Mimochodem, jel přesně z toho nástupiště, které nám poradil pan ochotný autobusák. Dvakrát dvacet korun a hned je příští stanice Loučeň.
Povídám, byla to krása v Loučni. Ani se mi nechtělo věřit, že to může být tak hezké. Ještě k tomu, za „lidové“ vstupné 50 korun. To ale předbíhám. Když jsme přišli k bráně onoho loučeňského zámeckého parku, byla zavřená. Zavolal jsem tedy na číslo, které bylo na tabuli u vchodu a po krátké rozmluvě a chvilce čekání přišel otevřít sám kastelán. Vzal si oněch padesát peněz a my mohli jít zabloudit. Ano, párkrát jsme v bludišti skutečně zabloudili, ale vždy jsme po čase našli cestu. No paráda. Můžu jen doporučit.
Když jsme večer přijeli autobusem zpět do Nymburka, samozřejmě naše kroky směřovaly do nádražní restaurace. Tentokrát bez svačiny, jen pivečko a dobrá nálada po příjemném výletu. Při placení nastala obvyklá situace „tak kdo?“. Nu proč to protahovat, padlo to na mě. Zaplatil jsem a sebrali jsme se ku vlaku. Od teď to bylo i trochu „divné“.
Nejen že ve vlaku nebylo místo. Ale moje slečna Ivanka zjistila, že nemá kabelku. Všechno bylo tam. Peníze, doklady, jízdenka… Šok! Ale průvodčí nepřišla i když jsme ji potkali, jak jsme procházeli jednotlivé vozy. Nastala nemilá situace. Co teď máme dělat dopr….? Ivanku jsem jen s vypětím sil uklidňoval, aby se mi na místě nesložila. Vlak stavěl až v Lysé nad Labem, takže jsme tam vystoupili a počkali na vlak zpět. Měl jsem v sobě totiž jediné: „Ta kabela musela zůstat v té nádražce!“ Vlak zpět naštěstí hned za chvíli jel. O tom, že průvodčí nám po vyslechnutí našeho příběhu odpustil přirážku na jízdné koupené ve vlaku (v Lysé je pokladna, ale my jen počkali na peróně), se nebudu rozepisovat. Zaplatil jsem jen jízdenku. Bylo to ale hezké že jsem nemusel platit přirážku. Nicméně pořád byla nálada smutná… Ale v Nymburku!
Přijeli jsme zpět a naše kroky hned směřovaly přímou nejrychlejší cestou do té nádražky. Otevřel jsem dveře a………… „Jóóó vy si jdete pro tu kabelku.“ Strach, úzkost, zlost a smutek se v tu chvíli odebrali na dovolenou. Je to tam! Milé černovlasé servírce jsme tisíckrát poděkovali i na panáka pozvali. Povídala, že za námi utíkala k vlaku, ale už to nestihla. V Ivčině kabelce bylo všechno a my máme krásnou zkušenost.
Že lidi nejsou ještě tak zlí. Že lidi nemyslí jen na sebe. Že jednoduše ještě existují dobří lidé.
