Nechoďte mi přes koleje!

   Ano, bohužel je to tak. Jako lidstvo jsme totálně selhali. Nevážíme si věcí, což se ještě tak nějak dá pochopit, ale nevážíme si bohužel ani toho nejcennějšího co máme - svého života.

   Jak jsem psal ve svém minulém článku, pracuji u SŽDC jako signalista, mám svou malou boudu (stavědlo), jak se mezi nádražáky říká, a tak mám vždycky dvanáct hodin na to, pozorovat dění v kolejišti. Ostatně, je to moje práce, ale teď mám na mysli to nepracovní dění. Vidím, jak lidé přechází kolejiště a ani se pořádně nerozhlédnou. Vidím jak mladý pár přenáší kočárek. Vidím jak opilý mladík klopítá po kolejích směrem na nedalekou ubytovnu... Ach jo! To je opravdu tolik lidí, kteří chtějí zemřít hroznou smrtí, v tom lepším případě, nebo žít s jednou nohou a půlkou jedné ruky v případě horším?

   Vlaky jsem měl odjakživa rád. Pamatuju si jak mě můj děda, bývalý strojvedoucí, vozíval na kole do školky a vždycky jsme se zastavovali u přejezdu a čekali na průjezd ranního rychlíku do Brna. Vlak složený z několika vozů řady B ("kupéčka") táhl "Brejlovec". Celkem tisíce tun. Děda mi říkal, že to váží tolik a tolik a že vlak není auto a nemůže zastavit na fleku, vždy jsme museli stát dál od kolejí. A jak projížděl... Srdce mi bušilo nadšením, ale hlavně také respektem. Respektem z té obrovské váhy, z mlácení kol na styku kolejnic. A co teprve parní lokomotiva? Jéjda to byl kolos! "To kdyby mě přejelo, asi by to bylo zlé." říkal jsem si, když jsem poprvé viděl zajisté nekrásnější československou parní lokomotivu Albatros. Když projíždí kolem mě vlak, tento "stav" zažívám dodnes. Dá se říct, že se vlaků bojím, ale tak nějak hezky bojím.

   Možná si říkáte "a teď napíše, jak on nikdy přes koleje nechodí a raději si zajde pětisetmetrovou oklikou k mostu nebo podchodu". Ne. Tak to vážně nedělám ani jsem nikdy nedělal. Ale stejně se musím pochlubit. Jsem totiž obezřetný. V Kyjově, když jsem šel ze zastávky do nemocnice, vždy jsem chodil po vlečce a pak přes kolejiště rovnou k cíli. Sluchátka šla z uší ven a nastoupila ona ostražitost. Když du do práce z jedné strany od autobusu, to samé. Na jakékoliv jiné zastávce, jiné situaci, vždy stejně. Žádné sluchátka a dvakrát pohled na každou stranu. Když se blíží vlak, tak počkám až přejede. Já se totiž mám rád.

   A co vidím v práci? Povím vám příklad, který mluví za vše. Trať kde pracuju je dvojkolejná. Můžou tedy jet dva vlaky v jiném ale klidně i ve stejném směru. Traťová rychlost je u nás 100 km/h. Jednou si takhle mladý pár s kočárkem a ještě s asi sedmiletým capartem stoupne ke kolejím. Říkám si, zase čumilové na vláčky, bývá to časté. Děti mají vláčky rádi, že jo. Z prava rychlík a zleva taktéž. Přejel jeden vlak a oni hned za ním chytili kočárek a přímo před blížícím se vlakem se pěkně z vesela vydali přes kolejiště. Malý prcek šel sám (!!) za nimi. Strojvedoucí houkal jako zběsilý, to je ale ani na chvíli nezastavilo. Tak jsem zapískal i já, ale také bez odezvy. Jen se na mě chlápek podíval pohledem, kterým mě moje slečna odmítá dát peníze na pivo. Nuže stihli to tak tak. Ale to jim nestačilo, tak se paní (slečna) ještě vracela pro nějakou hračku, která jim zrějmě vypadla z kočárku přímo do koleje, na kterou se blížil stále velmi silně houkající rychlík. Tam už chybělo jen pár desítek metrů do střetu... Až ten vlak přejel, nevydržel jsem to a z okna jsem křičel: "Jste normální?" chlápek jen odvětil "Nestarej se vo..!", tak já se přeci, vo.., starat nebudu... Stačilo jen málo a mohli být rozmašírovaní na šestsetosmdésatpět kousků. Co by asi ten chlapík řekl na to, kdyby viděl svoji ženu jak ji rozsekává vlak a její krev a vnitřnosti by mu prskaly do obličeje? A jaký dali příklad tomu malému? Asi nic moc výchova, co? 

   Přátelé je to skutečně tak. A tohle je jen špička ledovce. Praha - Strašnice zastávka, často tam někoho sejme vlak a lidé stejně chodí přes koleje (lávka má moc schodů a podjezd je neskutečných 30 metrů. Černošice - Mokropsy stejný případ. Praha - Horní Měcholupy zase to stejné... Kdybych měl popsat všechno hazardování s životem, které jsem kdy viděl, byla by to kniha. Tak prosím příště, pořádně rozhlédnout a vždy myslet na to, že když ušetřím pár sekund, může se někdy stát, že je zaplatím vlastní krví.