To už by stačilo pane kolego!

   Určitě se vám také stalo, že vás kolega v práci požádal o dřívější příchod na směnu (chce dříve domů), nebo naopak pozdější odchod ze směny (chce nastoupit později). Jistě. Vždyť na tom nic není. Ale co když je to pořád? Přeteče pomyslný pohár?

   Pracuji u SŽDC jako signalista. Pracujeme nepřetržitě na dvě směny od 6:00 do 18:00, resp. od 18:00 do 6:00 v pětidením turnusu. Takto jsme i placeni bez ohledu na to, kdy se vystřídáme, je ale zažité střídání kolem půl šesté jak ráno tak večer. Nikdo s tím nemá problém, samozřejmě že někdy člověk zaspí, vlak má zpoždění, dopravní zácpa... Lhal bych, pokud budu tvrdit, že jsem nikdy nepřišel pozdě, že jsem nikdy od kolegů nic nepotřeboval. Ale co je moc, to je moc. Můj vážený kolega si myslí, že jsme tu všichni bez povinností (samozřejmě myslím ty soukromé), bez dětí, že jsme všichni zdraví, že nepotřebujeme navštívit rodinu, chytit vlak, sejít se s kamarádem... Milý kolego, pohár přetekl.

   Všechno to začalo mým přeložením do Prahy-Hostivaře. Byl jsem služebně úplně nejmladší a věkem taktéž, obklopen "mazáky", ke kterým jsem měl úctu, ne jenom proto, že se jako mazáci vůbec nechovali. Bylo to perfektní, každý mě naučil něco a já jsem za pár směn začal sloužit sám, tak jako všichni. Práce mě bavila a baví do teď. Jen kdyby mi to neznepříjemňoval onen "kvalitní" kolega (zde mu budu říkat Jiří), který dojíždí z Mostu a nějak často se vymlouvá na syna (zdravý chlapec - 9 let).

   Mám turnus, kde mě po mojí noční střídá Jirka. Měl by přijet večer, přespat tady a ráno mě jít vystřídat tak jako ostatní, kteří dojíždějí z větší dálky. Bohužel je tomu tak velmi málo kdy. Začalo to telefonáty do práce, vždycky večer kolem osmé. "Stando mohl bych přijet před sedmou?" a já řekl jasně, proč ne, taky budu někdy potřebovat.. Nevím co jsem si myslel tehdy. Asi jsem byl moc "rozmazlený" z dřívějších služeben a tamních spolupracovníků, kteří když něco potřebovali, rovnou se domluvili kdy mi to vrátí, tak jak to dělám já a jak to naštěstí dělají i ostatní kolegové v Hostivaři. Takže to bylo poprvé. Za pět dnů zase to stejné, zase a zase. Manželka něco, syn něco, jsem nemocný, nemám hlídání (pro syna který měl tehdy osm!! let)... A Standa kýval a kýval a kýval, jako staré pendlovky u babičky, jelikož je asi hloupý a neumí si dupnout. Odmítl jsem jen, když to opravdu nešlo, nechtěl jsem lhát, tak jako evidentně lhal milý Jiříček. Ale to jsem dělal velkou chybu, neboť se ve mě hromadilo cosi, co dříve nebo později muselo ven.

   A jednou to skutečně vyšlo, to když mi Jiří asi po dvou letech takového konání večer zavolal, se stejnou písničkou, já ho odmítl, že musím k lékaři hned ráno a navíc ještě večer jdu na další noční za kolegu co marodí. No dobře. Ráno přišel celý "napučený", předali jsme si směnu a vše bylo tak nějak ok. Už jsem měl na sobě bundu, když se na mě otočil a že: "Ty mě večer zase střídáš, že?", "Jo, mám šichtu za Vlasťu", odpověděl jsem, "A nemohl by jsi mi přijít večer dřív? Tak nějak před pátou?" ....... Na to jsem už mohl říct jediné: "Poslyš, nepřeháníš to už trochu?". Vážení, ale co potom nastalo! Pustil se do mě, že jsem prej mladý cucák a co si o sobě vůbec myslím, dyť bydlím v Praze, není to pro mě problém atd.. Nesmím zapomenout na plno rozličných nadávek, kterými mě krmil snad za každým slovem. Nestačil jsem se divit. Argumentoval jsem, že on už mi dluží alespoň deset celých šichet a že když chci já tak nemůže, krom jednoho případu. Na to zase nadávky, nadávky a nadávky a že mám vypadnout. Tak jsem beze slova odešel, ale to mu asi nestačilo, tak za mnou posílal nadávky ještě z okna, než jsem zašel za roh.

   Cestou domů jsem přemýšlel, co jsem udělal/řekl špatně. Nic! Jsem přece v právu a řekl jsem to klidným tónem. Než jsem si šel lehnout, kolovalo mi hlavou něco jako "doufám, že mu praskla žilka". Nicméně večer jsem přišel, samozřejmě že v obvyklou dobu, na další směnu a co udělal Jiřík? Omluvil se mi! Za ten bezdůvodný výbuch vzteku i za využívání mojí neschopnosti v určitých věcech říct ne. Nemohl jsem tomu uvěřit. Já opravdu vyhrál! A nejlepší na tom je, že k tomu stačila jen jedna věta: "Poslyš, nepřeháníš to už trochu?"

   Jirka po mně od té doby nic nechtěl a já jen doufám, že už tomu tak bude pořád.